Klikaři z Dobrušky

„Byl to vyloženě jen dovoz, postupně to chřadlo, nebyli v dobré kondici,“ říká jeho bratr Ivo Ulich. „Tehdy ale Roman na jed-nom veletrhu zjistil, že právě o kliky je enormní zájem. A v roce 1997 za mnou přišel, jestli bych mu nepomohl s odkou-pením zásob.“

Aby mohli nadále nakupovat zboží v zahraničí a tady ho s patřičnou marží nabízet dál, potřebovali bratři Ulichovi nejprve sklad a obchodní síť. Postupně k dovozu a prodeji přibyla montáž, zbýval poslední krok: rozjet vlastní výrobu. „Nepočítáme-li nějaké ty lokální kovárny, výroba klik v Česku nemá tradici. Hrálo nám ale do karet, že strojírenské podniky v okolí hodně propouštěly. Zaškolení chlapi se hodili.“

OUKEJ, NESTAREJTE SE

Od té doby se píší dějiny jediného tuzemského podniku na navrhování a výrobu dveřních i okenních klik. Zdejším vývojem a dílnami už prošlo téměř 500 modelů, jen za loňský rok se tu vyrobilo přes 100 tisíc kompletů, roční obrat dosáhl 110 milionů korun. Klikami M&T je vybavena mimo jiné kancelářská budova PPF Gate v pražských Dejvicích, centrála Agrofertu v Praze na Chodově, bungalovy miliardáře Jiřího Šmejce na Maledivách nebo nejnověji polyfunkční dům na Národní třídě, pro který se vžil název Drn. „Je v něm opravdu hodně betonu, proto ar-chitekt Stanislav Fiala přišel s návrhem vyrobit kliku, která by vzdala poctu ma-teriálu jménem roxor. To jsou takové ty betonářské výztuže, které pak mizí v útrobách stavby a nejsou vidět. My jsme jejich profil kvůli ergonomii nepatrně rozšířili, materiálem je ušlechtilá mosaz, do výsledné podoby se promítá i ruční leštění.“

Kmenovým návrhářem M&T je Roman Ulich, mezi vlajkové spolupracovníky patří Barbora Škorpilová a její studio Mimolimit. Za největší ocenění lze označit Red Dot Design Award, které si v roce 2013 odneslo kování Minimal/ Maximal, jehož autorem je - opět Roman Ulich.

„Tenhle model zatím ještě nefoťte. Je to, doufejme, naše budoucí chlouba, ale protože se na trhu začínají množit kopie našich originálů, neradi bychom to pa- dělatelům usnadňovali,“ žádá Ivo Ulich, když procházíme výrobními a expedičními halami. To už se k nám připojil i nejstarší ze tří sourozenců, devětačtyřicetiletý Petr Ulich, který se v rodinné firmě objevil v roce 2001 a nyní šéfuje výrobě (Roman byl v době interview s rodinou na dovolené v zahraničí).

Petr Ulich ukazuje testovací místnost, kde se pomocí robotické ruky s monotónní pravidelností zavírají a otvírají dvoje dveře, na nichž jsou přidělány prototypy klik. „Zkušební cyklus má sto padesát tisíc cyklů, což je ekvivalent zhruba čtyřiceti let životnosti kliky,“ vysvětluj e muž, který disponuj e podobnou vytrvalostí: dlouhé roky se věnoval duatlonu (kombinace běhu a jízdy na kole) a dosud uběhl dvanáct maratónů (nejrychleji - v čase 2:30 - se mu to podařilo v roce 2000). O kus dál probíhá prostřednictvím sperometru nepřetržité měření povrchové vrstvy, která je odolná vůči otěru. „Nejvíc kliky ničí prstýnky, klíče a taky pot, který je kyselý.“

Dokud tu nestály světlé klimatizované haly, vznikaly kliky značky M&T na více místech v okolí - v České Třebové, Broumově, Jičíně, Praze či ve vesnici Spy. Nyní se celý proces - až na výrobu výkovků, tedy rukojetí, která zůstala v České Třebové - odehrává zde v Dobrušce. Nový areál vyšel na více než 100 milionů korun.

„Kdybych na začátku věděl, co všechno bude rozvoj firmy obnášet a co nás čeká, hodně bych si to asi rozmýšlel. Dostali jsme se ale do fáze, že nám už kapacity nestačily. A věděli jsme, že jestli chceme zůstat dlouhodobě konkurenceschopní, bez nového zázemí to nepůjde,“ přibližuje Ivo Ulich asi nejodvážnější rozhodnutí svého života. „Finančně to bylo nad naše možnosti, bráchům jsem jen řekl: Oukej, nestarejte se o to, zkusím sehnat peníze sám.“ S bankami prý ztrácel čas zbytečně. „Nikdo tam tomu sektoru nerozuměl,“ prohlašuje. Nakonec našel jako hlavního investora svého kamaráda a rovněž sportovce. „Jeho jméno podle dohody nemůžu zveřejňovat, ale myslím, že dnes je se svou investicí velmi spokojený. “Dodejme alespoň, že dotyčného stále ještě můžeme vídat v národním dresu.

TESTOVÁNÍ AGRESIVITOU

Na fotbalovou kariéru Ivo Ulich ne-vzpomíná nijak nostalgicky. „Měl jsem rád chvíle, kdy se naplnil nějaký můj cíl. První ligový start. Nastupovat stabilně v základní jedenáctce. Přestoupit do lepšího klubu. Z lepšího klubu do zahraničí. Zahrát si v reprezentaci... Ale podnikání mě baví mnohem víc. Ve fotbale se vlastně staráte hlavně o sebe, v byznysu je to pestřejší - práce s lidmi, ekonomika, marketing, rozvoj firmy...“ Na fotbal však nezanevřel, vážně například uvažoval, že se stane jedním z akcionářů královéhradeckých „votroků“ - tradičního klubu s bohatou historií (v sezóně 1959/60 vyhrál československou ligu, v evropském poháru narazil na Barcelonu). Z námluv ale vloni sešlo. „Už řadu let je stoprocentním vlastníkem město, což je dost unikátní. Chtěli garance, což je v pořádku, ale totéž jsme chtěli my od nich. A tam to nějak vázlo. Termín výstavby stadionu, stabilní pří-spěvky na mládež... k tomu se nechtěli zavázat. Ukázalo se, že hledají spíš spon-zora než partnera.“

Petr a Roman Ulichovi se usadili v nedalekém Novém Městě nad Metují, Ivo Ulich si už v průběhu fotbalového pen-dlování pořídil bydlení v Praze, odkud dnes pod Orlické hory dojíždí jednou až třikrát týdně. „S dokončením dálnice do Hradce už to není tak šílené jako dřív,“ poznamenává. Párkrát do roka se ovšem vydává na mnohem delší cestu - na Seychelských ostrovech uprostřed Indické-ho oceánu totiž vybudoval miniresort, přesněji dvě vily Queen a King, v nichž pronájem na šest nocí stojí půl milionu korun. „Bez občasné osobní kontroly to nejde, pořád je tam co řešit,“ říká. „S podnikáním v Dobrušce to nijak nesouvisí, až na jednu věc: je tam celkově agresivní prostředí - vysoká vlhkost, teploty, sůl od oceánu - a všechno vybavení se opotřebovává daleko rychleji. Díky tomu se tam dá velmi dobře praktikovat testování klik.“

Co se týče rodinných vztahů, bylo by společné podnikání tří sourozenců zřejmě riskantní v každé rodině. Jak předejít osobním konfliktům a rodinným tahanicím? „Důležité je vymezit si kompetence. Máme rozdělené úkoly, kdo co bude dělat, takže na sebe vlastně ve firmě příliš nenarážíme.“ Nejmladší Ivo (ročník 1974) má na starosti finance, marketing a zahraniční obchod. Prostřední Roman (1971) kliky navrhuje a stará se o jejich prodej v Česku. Nejstarší Petr (1968), jak už bylo řečeno, je vedoucím výroby.

Lze se při takovém zápřahu ve společné firmě ještě potkávat normálně o víkendu jako rodina? „Ale jo, umíme vypnout a sejít se třeba při grilování nebo při sportu, ale nakonec hovory stejně vždycky sklouznou k práci,“ líčí Ivo Ulich. Co se týče případného zaměstnávání ostatních příbuzných, má jasno: „Ten člověk musí mít především nějaký přínos pro firmu. Není to tak, že bychom ho zaměstnali, protože je z rodiny. S takovým přístupem bychom to tady za chvíli mohli taky zavřít.“

Reporter, Duben 2018